Život vnímám jako proces znovuobjevování sebe sama. Je to proces, při kterém postupně odhazujeme nefunkční vzorce chování, myšlení, přesvědčení, které jsme na sebe v průběhu života nabalili, aby jsme zjistili, kdo pod tím vším vlastně jsme.
Při práci s podvědomím často dochází k odhalení zapomenutých pravd a jisté nevědomosti, na jejímž základě si stavíme celý náš život. Proto se říká, že “je život před Peru, a život po Peru”.
V moudrých knihách se píše “povolaných je mnoho, ale vyvolených málo”. Vyvoleni jsou vnímáni jako ti, kteří mají odvahu projít tmou, aby objevili světlo. Jejich touha po pravdě a po opravdovém životě je větší, než jejich strach a život v komfortní zóně.
To, že naše duše byla vybrána a seslána na zem, aby zde žila v našem těle, byl velký dar každému z nás. Je to nejcennější dar, který jsem všichni dostali - život. Jak o tento dar pečujete? Představte si, že někomu darujete vlastnoručně a s láskou vyrobený dárek. Když pak, ale přijdete k příteli na návštěvu, uvidíte váš dárek, jak leží zaprášený a nevyužitý v rohu místnosti? Jaký z toho máte pocit? A co naopak? Přijdete na návštěvu a uvidíte jak váš přítel každý den s láskou a úctou dárek používá, stará se o něj a hýčká ho. Jaký z toho máte pocit?
Nerozumíte někdy tomu, proč se cítíte, jak se cítíte?
Dnešní způsob života tlumí naši intuici. Často nerozumíme nejen sobě, svým emocím, svému chování a reakcím, ale také ostatním. Nepochopení nás samotných pak vyvolává frustraci, stud, podrážděnost a agresi. Rozumět ostatním můžeme jen do té míry, do jaké rozumíme sami sobě. Milovat ostatní můžeme jen do té míry, do jaké milujeme sami sebe.
Prožívání nepříjemných emocí, jako je např. zklamání, strach, selhání, úzkost a deprese, nás často vede k tzv. únikovým manévrům - k sociálním sítím, k přejídání, pití alkoholu, drogám, lékům, antidepresivům, sexu, přehnanému nakupování, přehnané péči o fyzický vzhled např. přehnané cvičení, setrvávání v tzv. toxických vztazích a k mnoha dalším návykům, díky kterým utíkáme od reality a emocí, kterým je pro nás složité čelit.
Pravdou ale je, že když porozumíme vlastním emocím, máme možnost se nimi naučit pracovat a korigovat je. Tím, že si dovolíme emoce prožívat, jim sebereme moc, kterou nad námi získávají pokaždé, když se je snažíme potlačit jakoukoliv formou únikového manévru. Nic netrvá věčně, stejně tak i emoce. Přijdou a odejdou. Pokud je potlačíme, ze strachu je prožít, zesílí, a budou se vracet. Když je necháme v klidu projít naším tělem a nebudem na nich ulpívat a živit je, přestanou nás ovládat. Uvolní se v nás místo na pozitivní emoce - lásku, radost a klid. Věřím, že moudrost je záležitostí volby - schopnost vzdát se malých pokušení pro vyšší záměr.
Období kolem cesty do Peru, pro mě byla doba, kdy jsem se vědomě na určité období svého života stáhla do sebe, abych se této hlubší práci mohla věnovat. Byl to pro mě důležitý čas, který jsem věděla, že nesmím minout. Vnímala jsem skrze své zkušenosti, přátele, klienty a své okolí, jak je důležité mít zpracované nefunkční rodinné vzorce, vztahy s rodiči a emoční zranění. Uvědomovala jsem si, jak zásadní je pro funkční vztah to, aby každý z partnerů převzal zodpovědnost za svá emoční zranění, a za svůj vnitřní duševní stav. Protože jinak si budou tato zranění projektovat do vztahu, nevědomky si ubližovat a celkově tím ten vztah zatíží. Nezpracované emoce ve formě energie předáváme i našim dětem, které se s nimi pak musí potýkat ve svém životě.
Proč se bojíme změny?
Naše ego se bojí změny a ztrát, které s sebou tyto změny přinášejí. Ego se bojí jistého rozpadu naší osobnosti, ke kterému může částečně docházet při hlubší práci s naším podvědomím. Nikdo se nechce dívat, a už vůbec ne prožívat, jak se mu jeho “hrad”, který si celý život stavěl, rozpadá na tisíce kousků. Ale jak jinak chcete postavit nové, když nezbouráte staré? Tím, že nechceme zbourat svůj hrad, si nedovolíme věřit, že věci mohou být i jinak. Život nám tak nahrává stále stejné situace, a posílá do života stejné typy lidí, kteří nám potvrzují naši vnitřní realitu, vnitřní přesvědčení (egem potlačená pravda našeho podvědomí), která vytvářejí naši vnější realitu, náš život.
Často se uvádí, že z celé naší mysli (ze 100%), je pouze 5% našeho chování vědomých. Vědomá mysl také zahrnuje naše "ego vědomí" - to, jak se vidíme a vnímáme, naši osobní identitu, národnost, vyznání, naše "pravdy" apod. Z toho plyne, že 95% našeho chování a reakcí je nevědomých. Těchto 95% zahrnuje nejen fyziologické procesy a biologické fungování, ale i tělově/emoční paměť a “vytěsněné” obsahy, které byly v průběhu našeho vývoje pro vědomí neintegrovatelné, jakož i doposud nerozvinuté potenciály.
V průběhu šamanských ceremonií (nebo jiné hlubší sebeléčivé práce) se můžeme setkat právě více s onou ponořenou částí ledovce vědomí, tedy s naším hlubokým podvědomím, které skrývá náš potenciál, odpovědi na naše pocity, chování, zapomenuté či potlačené vzpomínky a neprožité emoční reakce, které nás na nevědomé úrovni stále ovládají, a na jejichž základě stavíme nevědomě svůj život (a to i na fyziologické rovině).
Podvědomí (= tělo a jeho energie) žije pouze v přítomnosti, ale kóduje v sobě prožitou minulost. Je nelineární, což znamená, že když se nám něco přihodilo před 5 nebo 25 lety, a my si to už dnes ani nemusíme pamatovat, naše tělo to bude prožívat, jako kdyby se to dělo právě teď, v přítomnosti, a najde si náhradní způsob jak znovu sehrát, co na nevědomé rovině energeticky nese.
Tělo vždy mluví za nás. Nejen práce se šamany, ale i jakákoliv jiná forma hlubšího seberozvoje, kterou si svobodně zvolíme, posílí naši intuici, sebereflexi, otevře naše podvědomí a ukáže nám to, kým opravdu jsme. Pomůže nám pochopit naše emoce, vzorce chování a myšlení, a zároveň nám pomůže uvolnit místo pro vytvoření nových možností pozitivního vývoje a lepšího spojení se sebou.
Veronika